František Hlaváč: Mám rád jižní národy, jsou to srdcaři

Za socialismu měl dva cestovatelské cíle, které sice považoval za neuskutečnitelné, ale to prý neznamená, že o nich nemohl snít – mys Dobré naděje a sochu Svobody. Obě místa považoval za mystická. Jedno kvůli tomu, že tam podle některých končil svět, a druhé pro ten symbol svobody.

„Když jsem pak na obou místech stál, tak jsem měl mrazení v zádech. Třeba před sochou Svobody jsem měl chuť se poklonit a pokleknout. Nebo na mysu Dobré naděje, když jsem stál na skalách a koukal do hlubokých vod dvou oceánů, jsem vnímal silnou magičnost toho místa,“ vypráví Hlaváč.

V poslední době si vytyčil ještě jeden cestovatelský cíl. Když zavítá do světových metropolí, tak tam obvykle zajde do jejich národního divadla. I kdyby sehnal lístky jen k stání. „Ještě jsem nebyl v Austrálii. Těším se na budovu opery v Sydney.“

Kréta: Cesta od civilizace k civilizaci trvá den až dva

František Hlaváč se potřebuje na cestách o pocity a zážitky podělit. „Společný prožitek třeba s dlouholetými kamarády je krásný a ani nemusíme večer moc mluvit. Stačí, když sedneme na pláž a otevřeme víno.“ Tohle si užívá především na Krétě. Přestože se snaží objevovat nová místa, tak tento ostrov je výjimkou. „Když objevíte ráj, je hezké se tam na pár dní v roce vrátit.“

Cílem je evropská dálková trasa E4, jejíž začátek je v Kastelli Kíssamou na severozápadě ostrova a po 320 kilometrech končí v Káto Zákros na východě Kréty. „My začínáme v zátoce Elafonisi s růžovým pískem a končíme v Matale, kde pobývali vyznavači hnutí hippies. Celé dny stoupáme nahoru na překrásné výhledy a zase dolů třeba ke zcela opuštěným plážím,“ vypráví Hlaváč. Většina těchto túr trvá od jedné vesničky ke druhé den. „Nejdelší jdeme dva dny a na tu dobu si bereme s sebou jídlo i pití.“

Příští rok bude Hlaváč organizovat už dvacátý ročník pěší poutě Krétou. Takže má na trase spousty známých. „Každý z party máme povinnost koupit becherovku a místním v těch taverničkách předáme vždy jednu lahev. Vidíme se jednou za rok, ale vždy se vesele vítáme, objímáme.“

Provence: Po stopách impresionistů provází světlo

Z cesty po Provence, jejímž cílem byli především impresionisté, si František Hlaváč odnesl přesvědčení, že světlo je v této části Francie zcela výjimečné. „Díváte se na strom a jeho listy a vidíte to jinak než u nás, protože to světlo má jinou intenzitu, jinou čistotu.“

Hlavně měl ale podnikatel možnost stát na místech, kde umělci tvořili, a srovnával realitu s tam vystavenými kopiemi jejich děl. „Francouzi mají tyto cesty městy úžasně zpracované. Dostanete mapky a podle nich hledáte místa, kde kdysi stáli Vincent van Gogh, Paul Gauguin nebo Paul Cézanne a malovali. Měl jsem před sebou umělecké dílo i skutečný objekt, to bylo fascinující.“

Manželé Hlaváčovi bydleli kousek od Avignonu, odkud podnikali výlety do míst, kde působili impresionisté, takže si především prošli Arles a Aix-en-Provence. Například v Aix stáli v místě, odkud Cézanne maloval horu Viktorie ve všech ročních obdobích.

„Já stál na tom samém místě a díval se na tu samou horu,“ vzpomíná, že navštívil rovněž Cézannův atelier a v jeho zahradě sledoval studenty umění, kteří tam přišli malovat. „Sedli jsme si vedle nich a koukali, co dělají. To je nádhera, najít si ten čas, zastavit se a užít si to.“

Mexiko: Termiti chutnají podobně jako žvýkačka

Cestu Mexikem pomohl Františku Hlaváčovi naplánovat kamarád jeho syna, který tam založil potápěčskou školu. Takže se s manželkou a dcerou dostali do míst, kam běžně turisté nemíří – hlavně do džunglí zarostlých mayských sídel. „Aby to bylo opravdu dobrodružství, tak nás pralesem provázel lakandonský indián. Měl dlouhé černé vlasy, na sobě bílou řízu a na nohách takové vietnamky,“ líčí, jak je v tomto obutí vedl neprostupnou džunglí. „Celý ten prales kolem nás vřeštěl, a když jsem se na chviličku zastavil, tak jsem vůbec neviděl, kudy dál pokračovat. Pro laika není cesta vidět, vidí ji jenom místní.“

A právě o zvyky místních indiánů se Hlaváč zajímal. Takže třeba viděl bahno, kterým si myjí lidé v pralese vlasy, co žvýkají v případě žaludečních problémů nebo jak si osvěžují dech. „To jsem strčil ruku do hnízda termitů a pak si ji olízl a ty termity rozkousal. Opravdu jsem měl v ústech pocit, jako bych snědl peprmint.“

Průvodce zavedl Hlaváče také do mayského města, které bylo naprosto zarostlé, nenavštěvované, takže šlo o dost namáhavý trek. „Najednou vykoukl vrcholek svatyně, která byla podepřená kůly. Uprostřed džungle v Mexiku jsem byl jen já a indián. Úžasný pocit.“